První politický směr, který skutečně dá všechno všem, a je skutečně pro všechny.
Máme problém. Ten problém je složitost státu. Stát se stal postupem času tak složitým, že je prakticky nemožné jej řídit prostřednictvím voleb. Jeden hlas nemůže rozhodnout o téměř nekonečném množství otázek týkajících se státu. Občané mají různé představy o tom, co by stát měl dělat a jak, ale v současném uspořádání státu neexistuje způsob, jak tyto představy převést do skutečných rozhodnutí.
Teorie říká, že politické strany nabízí řešení, a občané si dle toho vybírají, koho volit. Praxe je taková, že řešení - volební programy - nikdo pořádně nepíše, protože to je vzhledem k složitosti státu sisyfovská práce. A je to ještě horší. Politici, kteří nejsou u moci, neví, protože vědět nemohou (nejsou u moci), co vše řízení státu obnáší. Polici, kteří u moci jsou, pak na sepisování programů už nemají čas, protože musí vládnout. Proto jsou politické programy plné obecných frází, a proto je také skoro nikdo nečte. Přirozenou lidskou reakcí na složitost je zjednodušení. Je v tom paradox: Čím je stát složitější, tím jednodušší řešení strany nabízí. Politické kampaně se proto změnily na výkřiky, a politické diskuse na hádky, ve kterých se oponenti ani neshodnou, že se neshodnou. Mnozí občané jsou z toho znechucení natolik, že se k volbám už ani neobtěžují. Nevěří, že se něco změní, protože většinou se nezmění nic. Ať občané volí jak volí, na stát jako by to nemělo žádný vliv.
Je snadné vinit politiky, a skoro vždy je i za co, ale politici nejsou primární příčinou nefunkčnosti státu. Tou je politika, ne politici. Politici jsou jen produkty politiky. Výroba politiků začíná už na samotném začátku, při rozhodnutí každého jednoho člověka, jestli do politiky jít. Skromný člověk žijící v realitě se rozhodně nebude považovat za toho jedince, který rozumí všemu, a proto by měl vše řídit. Schopní lidé jsou schopní jen proto, že se specializují na to, v čem vynikají. Albert Einstein řekl, že nikdo není tak hloupý, aby v něčem nemohl vynikat. Lidi se od zvířat liší svou schopností specializace. Proto máme různá zaměstnání, a proto je lidská společnost tak úžasně schopná a pestrá. Schopní lidé se drží toho, v čem vynikají. Vstupem do politiky by si zničili život. Politici se také specializují, avšak jejich specializací je předstírání, že rozumí všemu. Čest výjimkám, ale moc jich není. Většina politiků jsou brouci Pytlíci - nemají problém kdykoliv se vyjádřit k čemukoli.
Jeden slovenský básník kdysi napsal: "Ještě nemáš tolik tužeb, kolik stát připravil ti služeb." Byla to óda na komunismus, který se dle básníka dokázal postarat o všechny lidské potřeby, čímž si básník ospravedlňoval právo komunistického státu o všem rozhodovat a vše vlastnit. Nevím kolik tužeb mám, co ale vím naprosto jistě, že nemám ani tušení, co vše stát lidem "připravil". Jinými slovy, co vše stát vlastně je. Někdo by mohl namítnout, zdali je vůbec nutné to vědět. No, pokud to občané platí, a ve volbách o tom rozhodují, tak by se hodilo mít takovou encyklopedii státu, aby občané věděli, co vše to vlastně mají. Jako mladík jsem se rozhodl to zjistil, záhy jsem však narazil na problém, že není koho se zeptat. Člověk by předpokládal, že to bude vědět Ministerstvo financí, že to půjde vyčíst z rozpočtu, ale není tomu tak. Státní rozpočet peníze přerozděluje, ale už neříká, kam konkrétně. Po kratším pátrání jsem došel až na hackathon pořádaný NKÚ (Nejvyšší kontrolní úřad), kde jsem se zeptal samotného prezidenta NKÚ, jestli nemá nějaký seznam všech státních úřadů, organizací, firem, prostě všeho, co se financuje z rozpočtu, že bych z toho udělal hezký web. Long story short, nikdo to neví, ani NKÚ. Jeden příklad za všechny: Stát může zakládat firmy (do kterých se pak uklízí politici, kteří nevyhráli volby, aby neumřeli hlady), a ty firmy mohou zakládat další firmy (aby bylo hodně míst), a nikdo v Česku nemá jejich seznam.
Vlastnictví je definováno jako tzv. "panství nad věcí", tedy možnost s danou věcí nějak nakládat. Proto třeba Měsíc nepatří nikomu, protože s ním nikdo nemůže nakládat (zatím). Než jsem začal zkoumat stát, žil jsem v domění, že stát patří občanům, ostatně tak píše ústava, že všechna moc vychází z lidu. Jenže to je teorie, a jak víme, teoreticky je teorie to samé co praxe, ale prakticky se teorie od praxe liší. Humor, ale se zrnkem pravdy. Občanům stát prakticky nepatří, protože prakticky nemají možnost se státem nakládat, protože stát je příliš složitý, aby se dal řídit jednou za pár let jedním hlasem hozeným do urny. Připomínám, že na tom hlasu (volebním lístku) je seznam lidí, které většinou volič vůbec nezná. Lidí, kteří mají za voliče rozhodovat o všem.
Pokud tedy stát nepatří občanům, komu patří? Stát patří těm lidem, kteří s ním nakládají. To jsou politici, úředníci, a další tzv. "členové státu". Na tomto místě bych rád zdůraznil, že politici, ač teoreticky stojící na vrcholu pyramidy moci, nejsou ti, kteří státu doopravdy vládnou. Taková je zažitá představa, to by ale nesměl existovat volební cyklus. Průměrná životnost českého ministra školství je 17 měsíců a ministra zdravotnictví ještě kratší. Ale i pokud ministr vydrží po celou dobu volebního cyklu, 4 roky je hrozně málo pro jakoukoliv dlouhodobou strategii. Lze alespoň s tímto v současném uspořádání státu něco dělat? Ne. Prodloužení volebního cyklu by nic dobrého nepřineslo a zkrácení také ne.
Pokud státu nevládnou občané ani politici, kdo státu vládne? Zjednodušeně řečeno, stát si vládne sám. Konkrétně státu vládnou ti jeho členové, kteří jsou ve svých funkcích zpravidla déle než politici, a díky tomu doopravdy vědí, protože vědět mohou, jak stát funguje. Jejich jména jsou veřejnosti až na výjimky neznámá, kontrole veřejnosti proto nepodléhají. Nekontrolují je ani politici, protože ti jsou na skutečných vládcích státu závislí, protože bez nich by na úřadě ani nevěděli, kde (a kdy) se podepsat. Lidé, kteří státu doopravdy vládnou, se kontrolují sami.
Zatímco počet agend státu stále narůstá, agendy samotné se nevyvíjí. Vládci státu nemají motivaci cokoliv měnit, protože proč? Byla by to obtížná a riziková práce, za kterou je nikdo finančně nepochválí (platové tabulky), a kde naopak hrozí, že se něco udělá špatně. Nejlepší strategií je dělat vše stále stejně. Prošlo to jednou, projde to i podruhé. Projde to posté, a nikoho už ani nenapadne, že by to šlo dělat jinak, čímž se riziko pracné a nebezpečné změny sníží skoro až k nule.
Že stát nefunguje, nebo funguje nějak podezřele divně, je dnes zřejmé už skoro každému, avšak každý si to vysvětluje jinak. Etatisté chtějí stát posílit, aby fungoval (pomáhal) lépe, anarchisté naopak oslabit, aby fungoval (škodil) méně. Jak jsme si však ukázali, složitost státu prakticky vylučuje změnu. Stát se svou složitostí efektivně izoluje od vnějších podnětů - reality. Co nereaguje na podněty, to se nevyvíjí. Stát je zmrazená evoluce. Ani to hloupé střídání času není EU parlament schopen zrušit.
Někdo by mohl namítnout, že stát se vyvíjí, protože počet agend státu stále narůstá, ale to je omyl. Roste kvantita, ne kvalita státu, ta naopak stále upadá, protože způsob, jakým občané stát ovládají, se nemění. Jeden volební hlas na stále větší počet rozhodnutí. Co se prosadí, to je až na výjimky navždy. Vládci státu jsou příliš zaměstnáni tvořením nových zákonů, než aby měli čas staré zákony zhodnotit, přehodnotit, nebo dokonce zrušit. S růstem státu roste i nespokojenost občanů, kteří ve své zoufalosti (naděje umírá poslední) zkouší volit stále větší extrémy. Z politiky už nemá radost skoro nikdo, a pokud ano, netrvá dlouho. Trend je neblahý, avšak věřím, proto tento text píšu, že lze zvrátit.
Existuje vize, která by dokázala lidi sjednotit?
Na první pohled to vypadá jako nemožný cíl. Levice proti pravici. Kolektivisté proti individualistům. Etatisté proti anarchistům. Dva nesmiřitelné tábory držící se navzájem v klinči. Co jeden prosadí, druhý zruší. Nikdy se navzájem nepochopí. Mojí hypotézou je, že i tohle rozdělení společnosti je způsobené složitostí státu. Ať už to tak je či není, realitou všedního dne je permanentní spor o to, kdo bude zrovna u kormidla. O ničem jiném politika není, ale mohla by být, kdyby kormidlo nebylo jedno, ale bylo bych jich mnoho.
Dekonstrukce státu si neklade za cíl odpověď na otázku, co by stát měl či neměl dělat, ani jak vysoké by měly být daně, protože shoda není v daném systému možná. Stát se stal příliš složitým, tak složitým, že to skoro vylučuje diskuzi. Píšu skoro, protože věřím, že shoda jednou bude možná, ale ne teď, ne se státem, který jsme zdědili od předků, a který nám přerostl přes hlavy. Dekonstrukce státu se snaží popsat problém, a navrhnout řešení, na kterém by se shodli i ti, kteří se jinak neshodnou skoro na ničem.
Řešením je dekonstrukce státu do menších částí, z nichž každá se transformuje na akciovou společnost, od které každý občan dostane jednu akcii, aby mohl vykonávat svá akcionářská práva. Jinými slovy, aby občané stát mohli skutečně vlastnit, a aby občané mohli státu skutečně vládnout. Postupně nahrazujme všeobecné volby "jedním hlasem o všem", které se konají pravidelně jednou za x let, menšími volbami o konkrétnějších tématech, které se mohou konat kdykoliv se občané (akcionáři konkrétní části státu) usnesou.
Budoucí politici již nebudou muset předstírat, že rozumí všemu. Bude úplně stačit, pokud budou rozumět tomu, do čeho kandidují. Schopní lidé se nebudou politice už (tolik) vyhýbat, protože ta bude nabízet daleko lepší uplatnění. Představte si akciové společnosti České silnice a České lesy. Volební kampaně by se týkaly pouze správy silnic a správy lesů. Představte si, jak moc by to zpřehlednilo celou politickou kampaň i diskuzi. Voličům by to nesmírně usnadnilo rozhodování. Voliči řidiči by mohli směnit akcie lesů s voliči myslivci za akcie silnic, aby každého hlas měl větší váhu v těch tématech, kterým konkrétní člověk rozumí.
Je to ambiciózní myšlenka, avšak zcela realizovatelná.
Stát nelze dekonstruovat celý hned, to ani náhodou, na to jde o příliš velkou změnu. Nejlepší by bylo začít s něčím malým, na čem by si občané vlastnictví a vládnutí státu vyzkoušeli a osvojili. Třeba Pražský hrad. Komu Pražský hrad patří, a komu by měl patřit? Je to národní památka, jeden z největších hradních komplexů na světě. Co o něm vlastně víme? Kdo ve všech těch budovách bydlí, a bydlí tam vůbec někdo? Bydlí tam prezident, ale proč? Prezident je úředník, není to král. Macron také nebydlí ve Versailles. Je absurdní, aby takovou obří nemovitost v centru Prahy museli občané dotovat. Mělo by to vydělávat miliardy, nebo by tam aspoň mohli přespávat vesničani, když vyrazí na výlet do Prahy. Nevím, nikdo neví, dokud o tom nebudeme jako akcionáři akciové společnosti Pražský hrad hlasovat.
Myšlenka je to nádherná, ale aby to fungovalo, musela by být většina populace inteligentní.
Dekonstrukce státu volby zjednodušuje. Místo rozhodování jedním hlasem o všem, občané by rozhodovali jen o těch tématech, která je zajímají, a pokud člověka něco zajímá, tak tomu zpravidla i lépe rozumí. V těch případech, kdy občana dané téma (akciovka) nezajímá, nebo na to nemá čas, tak může svou volbu delegovat na někoho jiného, klidně i politickou stranu.
Bylo by možné “akcii” prodat a co děti narození po rozdělení?
Děti narození po rozdělení dědí od rodičů. Děti bez rodičů by dostaly akcie státu až po dosažení plnoletosti. Co se týká prodeje akcií, ano, ale ne hned. Jako první je třeba, aby se občané s dekonstrukcí státu sžili. Aby si to vyzkoušeli a ošahali. Prostě aby nestřelili svou akcii Pražského hradu prvnímu koženému, který jim slíbí jistotu desetinásobku. Proto je třeba předtím vytvořit tržiště (burzu), která teprve vyjeví reálné ceny. Pokud i poté vymění svou akcii za koblihu, nestane se nic, co by se masově nedělo už teď. Dekonstrukce státu není zárukou moudrého nakládání se státem. Složitost státu však zárukou nemoudrého nakládání se státem je.
Copak volit, to umíme. A jak by to dopadlo? Stejně jako to dopadá teď. Volení zástupci jsou obrázkem svých voličů.
Je rozdíl volit univerzální politiky (brouky Pytlíky) a volit jedince s konkrétním programem. Lépe se to i kontroluje. A pokud akcionáři zvolí špatně, členy představenstva lze odvolat. Nemusí se kvůli tomu svolávat volby celého státu. Dekonstrukce státu je mnohem levnější a mnohem efektivnější než klasické volby jedním hlasem o všem jednou za x let.
Tohle je privatizace státu!
No to záleží, jak definujete slovo "privatizace". Pokud to slovo ve vás vzbuzuje odpor, patrně proto, že nějaký darebák ukradl kus státu lidem, rád bych zdůraznil, že dekonstrukce státu je vracení "ukradeného" lidem zpět, protože stát lidem tak jak teď funguje, nepatří. Dalo by se to také nazvat restitucí státu, ale i "restituce" mají negativní konotace, a ani to by nebylo přesné.
Zpřesním - kuponová privatizace :) Podle manifestu by tam docházelo ke směně vlastnictví mezi občany. Ten model je velmi obdobný.
Kuponovka byla speciální formou privatizace, při které se stát musel co nejrychleji zbavit státního majetku, protože jakmile se povolilo soukromé vlastnictví, tak si babišové a další agenti STB začali okamžitě stát rozkrádat pro sebe. Připomínám, že soukromé vlastnictví si lidé vydemonstrovali. Kupovka, na rozdíl od dekonstrukce státu, nebyla "všem stejně". Občané si vybírali, ale insideři (členové státu) měli konkurenční výhodu, a mnohdy nečleny státu předběhli. Dekonstrukce státu se nesnaží o co nejrychlejší převod, ale o co nejspravedlivější. Proto každý občan automaticky dostane jednu akcii od každé části státu, a ne všechny najednou, protože to by bylo příliš mnoho nových informací, z čehož by opět těžili ti, co v tom umí chodit. Dekonstrukce státu není převod vlastnictví státu na jeden subjekt ale všem občanům rovným dílem. Berte to jako takovou zábavnou celospolečenskou hru, při které občané zjistí, co stát vlastně je, co ze státu vlastně mají, a co s tím vším vlastně dělat.
TODO: